Velmi dávno v cizím kraji

v temném lese poutník šedý

v stezce kráčí, o tom pěji,

vlk samotář v srdci hrdý.

 

Na gandallu chci vám zahrát

aby srdce mohlo vám plát.

Příběh dávný, příběh slavný

kdo chce slyšet, starý mladý.

 

Jsem jen poutník osamělý

jsem již znaven cestou dlouhou

nechci však být příliš smělý

nepohrdnu skývou pouhou.

 

Skývou chleba pečeného

sklenkou vody k osvěžení

kdyby víno rudé bylo

bylo by mi k potěšení.

 

Den se k svému konci blíží

oči mé se spánkem klíží

nohy slouží, je necítím

hrdlo suché, nevím co s tím.

 

Snad se najde člověk dobrý

člověk milý, přelaskavý

co se ujme mě chudáka

znaveného a tuláka.

 

Moje srdce pěti touží

pro nemilost se však souží,

kdyby vína se napilo

mnoho by se veselilo.

 

Větší vírou i radostí

stejně tak i veselostí,

že tu ještě dobré srdce

sladká duše, milé ruce,

 

dětské oči, ve rtech úsměv

rudé líce a žádný hněv

uši, co chcou naslouchati

slovům, které touží hřáti.

 

Příběh, který neumírá

srdce, co se nezavírá,

příběh starý jak celý svět

nádherný a barevný květ.

 

To vám moje srdce touží

po příbězích se moc souží

jako horský potok v lese

vytékají slova z srdce.

 

Kdo chce tedy dítětem být

nechť usedne u mých nohou

a naslouchá otevřeně

jak se moje slova hrnou.

 

Bojovníci, muži meče

luky, šípy a krev teče.

Mnohé slzy nepřátel ryk

dětský pláč a jatých žen křik

 

Bitvy, co se odehrály

lásky, které zaplanuly

mnohý pak byl rytířů voj

jak hrdinský pro čest byl boj.

 

Všechno marnost suchá planost,

To vše bylo a již není

k čemu tato odhodlanost

vše upadá v zapomnění.

 

Mnohé říše povstávaly

králům slávu volávali

ti králové jsou již mrtví

pouhá slova zůstávají.

 

Tak i já dnes nechci mlčet

za hlt vína, za chléb čerstvý

budu moudrá slova křičet

vám k zmoudření k naučení.

 

Kdo má slova v srdce vezme

z minulosti učit se chce?

Jako v poli strom z nebe hrom

moje slova v prázdnotu jdou.

 

Tak se dále lidé honí

za větrem a za jabloní,

která plané plody rodí

moudrá slova pak zahodí.

 

Mnozí ránu pak utrží

když se pro nic honit snaží,

jako by se nestalo nic

bijí se dál, smrti jdou vstříc.

 

Má slova trpce chutnají

v sladkou píseň se však halí,

srdce pláče, břich se nají

posilněné nohy v dáli.

 

Možná někdo v zemi cizí

poslechne má slova ryzí

možná honba za marností

ustrne pak bude dosti.

 

Usadí se muži stálí

dětský úsměv v slunci září

nebude pak žádných válek

uklidní se matek nářek.

 

Soused se sousedem sedne

v západ slunce pak pohlédne

uklidní se mnohá duše

zanechá se ostrá kuše

 

meč v radlici překová se

růže v trní rozvine se

ptačí zpěvy jak fanfáry

rozeznějí struny harfy

 

nebude již pláče hlasu

rozplodí se zrna v klasu

nasytí se lačná srdce

odpočinou zkřehlé ruce

 

odpočine žena v poli

zastaví se brána v roli

a na modrém nebi budou

bílé mráčky tiše plouti

 

jak motýlí sen je život

a smrt zdá se bránou býti

do nového pak života

věčného a bezmezného.

 

Jako růže v poli voní

jako zvony ve vsi zvoní

jako ptačí zpěv se nese

poutník šedý v temném lese.

 

To vám tedy, bratři, zpívám

do srdce vám to zasívám

až se moje hrdlo zvlaží

můj břich chlebem dobrým zsytí

 

až mé srdce se vyprázdní

a rty plody své vydají

pak se chopím svojí hole

odejdu pak dál do pole.

 

Neboť jsou i jiné kraje

a v nich lidé, v nich touha je

po mých slovech nekojená

vnitřním hnutí nepokojná.

 

Nuže tedy milé děti

začínám vám píseň pěti

v gandallu mou tóny zněti

starý příběh vyprávěti.