Velmi dávno v cizím kraji
v temném lese poutník šedý
v stezce kráčí, o tom pěji,
vlk samotář v srdci hrdý.
Na gandallu chci vám zahrát
aby srdce mohlo vám plát.
Příběh dávný, příběh slavný
kdo chce slyšet, starý mladý.
Jsem jen poutník osamělý
jsem již znaven cestou dlouhou
nechci však být příliš smělý
nepohrdnu skývou pouhou.
Skývou chleba pečeného
sklenkou vody k osvěžení
kdyby víno rudé bylo
bylo by mi k potěšení.
Den se k svému konci blíží
oči mé se spánkem klíží
nohy slouží, je necítím
hrdlo suché, nevím co s tím.
Snad se najde člověk dobrý
člověk milý, přelaskavý
co se ujme mě chudáka
znaveného a tuláka.
Moje srdce pěti touží
pro nemilost se však souží,
kdyby vína se napilo
mnoho by se veselilo.
Větší vírou i radostí
stejně tak i veselostí,
že tu ještě dobré srdce
sladká duše, milé ruce,
dětské oči, ve rtech úsměv
rudé líce a žádný hněv
uši, co chcou naslouchati
slovům, které touží hřáti.
Příběh, který neumírá
srdce, co se nezavírá,
příběh starý jak celý svět
nádherný a barevný květ.
To vám moje srdce touží
po příbězích se moc souží
jako horský potok v lese
vytékají slova z srdce.
Kdo chce tedy dítětem být
nechť usedne u mých nohou
a naslouchá otevřeně
jak se moje slova hrnou.
Bojovníci, muži meče
luky, šípy a krev teče.
Mnohé slzy nepřátel ryk
dětský pláč a jatých žen křik
Bitvy, co se odehrály
lásky, které zaplanuly
mnohý pak byl rytířů voj
jak hrdinský pro čest byl boj.
Všechno marnost suchá planost,
To vše bylo a již není
k čemu tato odhodlanost
vše upadá v zapomnění.
Mnohé říše povstávaly
králům slávu volávali
ti králové jsou již mrtví
pouhá slova zůstávají.
Tak i já dnes nechci mlčet
za hlt vína, za chléb čerstvý
budu moudrá slova křičet
vám k zmoudření k naučení.
Kdo má slova v srdce vezme
z minulosti učit se chce?
Jako v poli strom z nebe hrom
moje slova v prázdnotu jdou.
Tak se dále lidé honí
za větrem a za jabloní,
která plané plody rodí
moudrá slova pak zahodí.
Mnozí ránu pak utrží
když se pro nic honit snaží,
jako by se nestalo nic
bijí se dál, smrti jdou vstříc.
Má slova trpce chutnají
v sladkou píseň se však halí,
srdce pláče, břich se nají
posilněné nohy v dáli.
Možná někdo v zemi cizí
poslechne má slova ryzí
možná honba za marností
ustrne pak bude dosti.
Usadí se muži stálí
dětský úsměv v slunci září
nebude pak žádných válek
uklidní se matek nářek.
Soused se sousedem sedne
v západ slunce pak pohlédne
uklidní se mnohá duše
zanechá se ostrá kuše
meč v radlici překová se
růže v trní rozvine se
ptačí zpěvy jak fanfáry
rozeznějí struny harfy
nebude již pláče hlasu
rozplodí se zrna v klasu
nasytí se lačná srdce
odpočinou zkřehlé ruce
odpočine žena v poli
zastaví se brána v roli
a na modrém nebi budou
bílé mráčky tiše plouti
jak motýlí sen je život
a smrt zdá se bránou býti
do nového pak života
věčného a bezmezného.
Jako růže v poli voní
jako zvony ve vsi zvoní
jako ptačí zpěv se nese
poutník šedý v temném lese.
To vám tedy, bratři, zpívám
do srdce vám to zasívám
až se moje hrdlo zvlaží
můj břich chlebem dobrým zsytí
až mé srdce se vyprázdní
a rty plody své vydají
pak se chopím svojí hole
odejdu pak dál do pole.
Neboť jsou i jiné kraje
a v nich lidé, v nich touha je
po mých slovech nekojená
vnitřním hnutí nepokojná.
Nuže tedy milé děti
začínám vám píseň pěti
v gandallu mou tóny zněti
starý příběh vyprávěti.
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.